Jak řada z vás ví, mívám období, kdy jsem posedlej botama. Nenajdete je zatím, bohužel, v nabídce ke koupi, i tak mě středověký boty nepřestávají fascinovat a tajně sním o tom, že se jejich výrobou a prodejem jednou budu živit.
Jak poučený reenactor dobře ví, svršek středověké obuvi se našívá naruby přímo na podešev, aby se pak hotová bota otočila a všechny štychy se schovaly dovnitř. Proto ji taky označujeme jako „obrácenou“. Pokud nevíte, o čem mluvím, mrkněte sem.
Taková bota zas tak moc nevydrží. Optimističtější odhadcové jim dávají až půl roku každodenního používání. My, jako reenactoři, převrácenky většinou nenosíme denně, ale moderní abrazivní povrchy, jako je asfalt, beton a štěrk, jim dávají taky kvalitně zabrat.
I stalo se, že po cca 3,5 letech moje vlastní boty dosloužily, resp. prošoupal jsem jim podešve a to hned na několika místech. Jal jsem se je opravovat dobovou technologií, našitím druhé opravné podešve.
Ne však přišitím na okolek, jak se řada z nás často chybně domnívá (vychází tak z obrázků z Goubitze a nedočítá si textové podrobnosti, zvláště ty sdělené mezi řádky), ale tzv. tunelovým stehem přímo do původní podešve. Základ stehu je podobný jako při našívání opatku, kde na patním dílci vpichujete šídlo na vnitřní straně kůže, aniž byste prošli skrz. V tomhle případě takové vpichy provádíme na obou stranách kůže, na vnější straně původní podešve a vnitřní straně podešve přišívané.
Stejně jako u většiny ostatních věcí jsem se dlouho bál nezdaru a dlouho opravu bot odkládal. Pak se přiblížila Bitva u Sudoměře a už se nedalo dál prokrastinovat.
Nepoužil jsem tvrdou podrážkovou useň, která by možná byla ještě vhodnější, protože pevnější. Měl jsem po ruce stejně jen měkkou kůži v síle kolem 5 mm, kterou používám při samotné výrobě podešví. Rozměřit, nařezat, přišít. Vlastně na tom nic moc nebylo. Přebytečná kůže se uřízne a ačkoliv výsledek není zrovna kandidátem na ocenění estét roku, fungovalo to.
Na fotkách je pěkně vidět obrys nohy propisující se na vnější stranu podešve tak, jak tomu bývá i u nálezů. Stejně tak poškození původní podešve v okolí paty a palce odpovídá nejčastějším opotřebením na podešvích, které archeologové rozpitvávají.
Hotový opravený boty prezentuju záměrně v použitym stavu po Sudoměři. Jednou tak, jak jsem přišel domů, a jednou po namazání, ready na další akci. Špičku jsem prošil naskrz až do svršku, povolovala tam ve švech kůže. Výsledek je funkční a to je důležitý; při troše štěstí jsem prodloužil životnost bot o jednu-dvě sezóny. Uvidíme.
Závěrem bych chtěl povzbudit v činnosti kohokoliv, kdo by, jako já, váhal s opravou nebo vyztužením podešví bot. Opravdu to není taková velká věda. Pokud dokážete přišít správně opatek (whipstitch, nikoliv naskrz, samozřejmě), zvládnete i tohle. Podešve jsou ze silnějšího materiálu, než svrchní dílce, takže je tam menší šance něco podělat.
Jen za to, prosim vás, nervěte, jak blázni, ať si nezlomíte hrot šídla. Ačkoliv i to se stává. Dorotku to nedojalo…
