Kožené boty ve středověku obecně byly konstruovány až do cca poloviny/konce 15. století jediným a relativně invariantním způsobem, pomineme-li různé stylové, funkční, lokální nebo sociální výjimky jako jsou láptě, dřeváky, pantochy, válenky aj. To, jak se ve středověku chodilo, co vydržely boty, kdo si je mohl dovolit a kdo jaké nosil, není námětem tohoto článku.
Bezpochyby bychom se taky mohli asi měsíc bavit o pojmech jako je LH, KM a o tom, co středověké boty jsou a co ne. Ani to není teď účel (dá-li se to vůbec rozlousknout).
Určitě jste slyšeli někdy pojem „převrácené boty“ [turnshoes]. Kdož už jste to někdy koumali, říká se tak botám, které mají několik zásadních konstrukčních prvků. Tenhle článek je něco jako „jak poznat středověké boty“:
1. Jsou ušité naruby a otočené, „převrácené“, takže se všechny stehy (pokud nejsou ozdobné) obrátí dovnitř. Obecně platí, že pokud je na botách někde nějaký šev, který lemuje okraj nebo sešívá dva kusy k sobě, obvykle nejde o středověký prvek (jmenovat můžeme opět výjimky, ale na málokterou někde v našem prostředí narazíte).
2. Svršek (vrchní část) se našívá přímo na podešev (chodidlová část). Schválně říkám „podešev“, protože technicky nejde o „podrážku“ – chápete ten etymologickej rozdíl, že jo? 
Podrážka = podrazit, tj. přilepit nebo jinou technologií (floky) připevnit druhou vrstvu na podešev. Podešev = pod-šít. Technicky tedy středověké boty podrážku nemají. Mají jen podešev a ta, logicky,
3. může být jen kožená. Opět, samozřejmě, kromě výjimek, jako jsou pantochy [pattens, trippen], o kterých si povíme někdy příště, kde může jít o dřevo nebo i korek. Jde ale o úplně jiný typ obuvi.
4. V případě pozdějších typů bot (cca 14.-15. století) úplně mizí boty bez okolku, tj. klínovitého proužku mezi svrškem a podešví, který zakrývá případně odhalující se stehy a přidává botám trochu na voděodolnosti. Takže zatímco Vikingové a další RS můžou vesele běhat v botách se svrškama přímo přišitýma k podešvím nebo dokonce v jednokusovkách, kde je celá bota z jednoho kusu (a etymologofilové už tuší, že taková bota technicky nemá ani podrážku ani podešev :-), my vrcholno a hlavně pozdno-středověkáři už bychom měli mít boty, řekněme, konstrukčně vyspělejší, byť okolek nemusí nutně obíhat celý obvod podešve. Stejně tak ne nutně musí okolek přečuhovat z bot, jako je tomu v našem případě. Závěrem k téhle pasáži ještě přidejme varování, že okolek [rand] NEROVNÁ SE rámek [welt], ačkoliv anglofoni nám tu v tom dělá trochu zmatek. Rámové boty (technologie šití bot dochovaná dodnes) se objevují na přelomu 15. a 16. století a velmi rychle a absolutně nahrazují převrácené boty.
(Mimochodem, znáte frázi „udělat bez okolků“?)
5. Převažující, ačkoliv ne výhradní, je tu technika šití do hrany [fles-edge / grain-edge stitch], kde nepropichujete šídlem kůži naskrz z líce do rubu (nebo naopak) ale z rubu do hrany. Dva kusy kůže se tak potkávají, aniž by steh procházel naskrz kůží, což ho chrání před prodřením a zvídavými pohledy reenactorů. Stejně tak vyztužovací kusy kůže jako je opatek (trojúhelníkovitá výztuha paty) jsou přišité stylem, že dratev vchází a vychází rubovou stranou kůže, aniž by prošla skrz. V případě např. opatku se vám tak jen vyrýsuje kůže na vnější straně, případně jsou vidět i obrysy stehů, není ale vidět dratev. Tak se Uroboros zakusuje do ocasu a můžeme začít znovu od b. 1 – pokud není steh ozdobný, až na výjimky středověká obuv nemá zvenku vidět švy…
Co teda vidíme na fotkách? Jde o konstrukci středověkých bot z první půlky 15. století a ačkoliv konstrukce (převrácená s okolkem), soudě dle fakt velkýho, VELKÝHO množství nálezů v Holandsku, Británii ale i jinde, je invariantní ([invariable], tohle slovo přesně používá Olaf Goubitz, když konstrukci středověkých bot popisuje), velkýho množství variant doznávají u nalezené obuvi způsoby zapínání a z nich vycházející tvary, střihy a případně i různé podpůrné systémy, lemy (obruby) a další.
Já jsem tu zvolil jednoduše tvarovanou nízkou botu s kulatou špičkou a tkaničkama. Na fotkách si všimněte okolku, spojení jednokusového svršku na vnitřní straně kotníku šitím do hrany, opatku a zdvojení kůže u děr na zavazování. Konecně obruba (lem, který botě umožňuje udržet si tvar a pevnost) je vyřešená jen ztenčením, založením a přišitím kraje kůže. Jde o jednu z možností.
Jo a taky nejsou tyhle boty šitý na kopytě (dřevěné formě). Ne že by to bylo ve středověku běžný, ale já to (zatím) neumim. Ze středověku se nám samozřejmě dochovalo taky fakt velký množství kopyt, ale prokazatelně víme, že se šilo i bez nich (někde jsem četl, že odhadem 30 %, ale to už bych kecal). Jak to archeologové poznali? Podešev se totiž (dodneška) při šití přibíjí ke kopytu dvěma hřebíčkama (v přední a zadní části) a část dochovaných podešví není proděravěná. Odhaduje se tak, že někdy kopyta sloužily jen jako výstélka pro dotvarování už obrácené boty, nebo že se část bot šila úplně bez nich.
PS: Boty, bohužel stále ještě nejsou v nabídce. Jde o produkt, kterej dlouhodobě ladím.
